Spánek jako příležitost k samostatnosti, důvěře a volnosti

Kateřina Vosátková
6. 8.
Minut čtení: 9

V Montessori klubu pro rodiče s dětmi od narození do 2 let, který probíhá pravidelně každý pátek, otevíráme řadu témat, která souvisejí s každodenním životem s dětmi. Věnujeme se otázkám pohybu, péče, komunikace, sebeobsluhy, ale také odpočinku. Pro hlubší vhled do Montessori přístupu pořádáme i vzdělávací večery, které rodičům umožňují lépe pochopit principy tohoto respektujícího způsobu výchovy. Jedním z oblíbených témat je „Montessori doma“, kde mluvíme o připraveném prostředí pro spánek.

Na tomto večeru věnujeme pozornost prvkům v domácím prostředí, které dětem brání v přirozeném pohybu, který je v raném věku klíčový pro jejich zdravý vývoj. Jedním z nejčastějších prvků je i klasická dětská postýlka s vysokými zábranami, například se šprušlemi. Nejen, že dítě omezuje v pohybu, ale často také narušuje jeho vnímání vlastního těla a prostoru a posilují závislost na dospělém. Pokud se dítě v postýlce probudí, nemá jinou možnost než plakat, protože se samo nemůže dostat ven. Postel na zemi mu naopak umožňuje vstát, dojít za rodičem nebo se volně pohybovat po pokoji. V Montessori přístupu doporučujeme, aby dítě mělo svou vlastní postel již od narození. Z pohledu Montessori je postel na zemi součástí pečlivě připraveného prostředí. Není to pouze samotná matrace, ale i její okolí.

Jak vypadá připravené Montessori prostředí pro spánek?

Postel na úrovni dítěte
- Nízká postel nebo matrace na zemi, která je bezpečná a přístupná. Umožňuje dítěti, aby na ni samo vlezlo a z ní slezlo.
- Dostatečná velikost – ideálně taková, aby si k dítěti mohl lehnout rodič, například při kojení, uspávání nebo při potřebě blízkosti.
Bezpečný a měkký prostor okolo postele
- Měkký koberec nebo podložka před postelí, aby dítě mohlo pohodlně vlézt na postel, nebo v případě nočního „putování“ pod sebou mělo teplý a měkký povrch.
Orientační body
- Obrázek na který dítě z postýlky vidí. Realistický, klidný motiv, který se stává orientačním bodem pro usínání i probouzení.
- Nízká lampička, kterou si později může dítě samo rozsvítit a zhasnout, což podporuje jeho samostatnost a orientaci v prostoru.

Na jednom z našich rodičovských setkání zazněla velmi silná a pozitivní zpětná vazba od maminky, která právě díky vzdělávacímu večeru „Montessori doma“ vytvořila své dceři připravené prostředí pro spánek. Její zkušenost nás inspirovala k tomu, abychom její příběh sdíleli dál jako povzbuzení pro ostatní rodiče, kteří Montessori prostředí teprve objevují nebo o něm uvažují.

Rozhovor s maminkou, která se rozhodla důvěřovat svému dítěti:

Děkuji, že jste přijala pozvání ke sdílení své zkušenosti. Velmi si vážím Vaší otevřenosti i času, který jste si udělala. Mohla byste na úvod krátce představit sebe a svou rodinu?

Určitě, je mi velkým potěšením sdílet naši zkušenost. Pokud to podpoří další rodiče k vložení větší důvěry ve své dítě, budu jedině ráda.

S partnerem nám je oběma 26 let. Na dnešní poměry jsme tedy poměrně mladí rodiče. Žijeme ve společné domácnosti, kde vychováváme naši 15-ti měsíční dcerku. Také nesmím opomenout našeho pejska, který je nedílnou součástí naší rodiny.

Kdy jste se poprvé setkala s Montessori přístupem?

Asi ve třech nebo čtyřech měsících dcery jsem hledala, jaké aktivity je možné s takto malým dítětem vykonávat. Brouzdala jsem na internetu a náhodu jsem narazila na Montessori klub pro rodiče s dětmi od narození do dvou let. Webové stránky na mě působily velice sympaticky a tak jsem se s dcerou rozhodla klub navštívit. Do té doby jsem o Montessori přístupu možná párkrát slyšela, ale nikdy jsem tento koncept blíže nezkoumala. Za což jsem zpětně možná i ráda. V dnešní době se totiž slovo ,,Montessori” stalo velice atraktivním pojmem využívaným k marketingovým účelům. Jedinci, instituce a e-shopy, kteří tento pojem rádi propagují, se ovšem velice často diametrálně distancují od originálního pojetí konceptu Montessori. Lidé pak bývají ztraceni v tom, co Montessori přístup znamená a často ho vnímají jako něco negativního.

Co pro vás bylo tím rozhodujícím impulzem uplatňovat Montessori?

My jsme měli to štěstí, že jsme narazili právě na Váš Montessori prostor, ve kterém se člověk už od první návštěvy cítí v podstatě jako doma. U nás to tak tedy alespoň bylo. Prostor, který mi úplně změnil pohled na to, jak by mělo prostředí, ve kterém děti rostou a tráví svůj čas, vypadat a jaké hodnoty by se v něm měly dětem předávat.

Co se týče uplatňování Montessori přístupu u nás doma, tak tam byla asi nejsměrodatnější návštěva Vaší přednášky ,,Montessori doma”, kterou jsem absolvovala spolu s partnerem. Bylo pro mě hrozně důležité, aby šel na přednášku se mnou a mohl si na celý koncept udělat vlastní názor. Rodičovství je přeci jen týmová práce a pokud by on s něčím, pro co jsem se já nadchla, nesouznil, nemohlo by to ve výchově našeho dítěte figurovat, protože by to nefungovalo. Do dnes si ale pamatuji, jak odcházel z přednášky stejně nadšený jako já. Oba chceme vést naši dceru k co největší samostatnosti se zdravě ale pevně nastavenými hranicemi. Chceme, aby se doma cítila v bezpečí, učila se zodpovědnosti, mohla svobodně objevovat svět a měla kontrolu nad svým životem. Samozřejmě v rámci určitých mezí adekvátních věku. To jsou všechno hodnoty a principy, které právě Montessori přístup zastává, proto nám tak přirostl k srdci. Moc se nám také líbí minimalismus prolínající se celým konceptem, především v oblasti hraček.

Můžete popsat, co všechno předcházelo tomu, než jste se rozhodli pro postel na zemi?

Dcera s námi asi do osmého měsíce jejího života spala v manželské posteli. Bylo to období, kdy začínala lézt a to kolikrát i ve spaní. Chodila spát samozřejmě dřív než my a tak jsem se začala bát, že z vysoké postele spadne, když tam zrovna nejsem. V té době jsme bydleli v opravdu malém bytě, kde úplně nebyl prostor pro to, pořídit další velkou matraci do ložnice na zem, na kterou bych si k ní v případě potřeby mohla lehnout já nebo partner. Naším dalším krokem tedy bylo naučit usínat dceru v postýlce nebo alespoň to, že bude možné ji po usnutí do té postýlky přeložit. Ani jedno u nás do této doby nebylo možné. To byl ovšem obrovský boj a zpětně velmi lituji, že jsme přeci jenom nezkusili najít řešení pro matraci na zemi už v tomto období. Samozřejmě jsme mohli pořídit zábrany kolem manželské postele, avšak už v té době jsem cítila, že se všichni v jedné posteli vzájemně rušíme.

Zlom nastal v roce dcery, kdy jsme se přestěhovali do našeho nynějšího bytu. Zde má dcerka svůj vlastní pokojíček, který ji postupně vybavujeme v souladu s Montessori. Dcera tento svůj prostor naprosto zbožňuje. Na vše dosáhne, což jí umožňuje se svobodně rozhodnout s čím si bude hrát nebo co bude zrovna dělat. Jako trn v oku byla v tomto krásném prostoru ještě donedávna dětská postýlka. V té dcera spala většinou pouze první část noci, protože jakmile se probudila, bylo nemožné ji v postýlce znovu uspat nebo ji do ní spící přeložit. Každé vzbuzení bylo provázeno naprosto hysterickým pláčem. Na druhou část noci jsem si ji tedy brala opět k nám do manželské postele. Společné spaní však s jejím přibývajícím věkem čím dál tím více narušovalo spánek nás všech. Rozhodli jsme se tedy dát dceři větší svobodu i v oblasti spánku. V jejích 13-ti měsících jsme do jejího pokoje místo dětské postýlky pořídili klasickou matraci 90x200 a nestačili jsme se divit, jak obrovský vliv to na její spánek mělo.

Jak jste přemýšleli nad bezpečností a uspořádáním okolí postele? Co pro vás bylo důležité?

Jak už jsem zmiňovala, matraci jsme pořizovali do pokojíčku dcery, který je zařízený v duchu Montessori. Troufám si říct, že v něm nejsou žádné nebezpečné prvky. To je za mě asi nejdůležitější. Zařídit prostor, ve kterém dítě spí tak, abychom eliminovali co nejvíce rizik pro zdraví dítěte. Obzvlášť, pokud v tom prostoru spí dítě samo. Neméně důležité za mě je také to, aby se tam dítě cítilo co možná nejlépe. To u nás naštěstí nebyl problém, protože dcera ve svém pokoji tráví čas velice ráda. Bližší okolí postele jsme nijak speciálně neupravovali. Kdyby se náhodou rozhodla v noci cestovat, pokládáme ji před matraci deku. Musím ale říct, že se velice rychle naučila vnímat prostor matrace a teď už z ní ve spánku slézá minimálně.

Řešila jste i detaily prostředí?

Aktuálně ji plánuji pořídit k posteli dotykovou lampičku a pověsit na zeď obrázek.

Jak vaše dcera na změnu reagovala? Jak jste to celé prožívali vy jako rodiče?

Paradoxně byl tento přechod o dost náročnější pro mě než pro dceru. Ta na volně přístupnou matraci ve svém pokoji reagovala naprostým nadšením. Její spánek se navíc od první noci zlepšil tak, že mi to hlava do teď nebere. Začala spát celou noc! Samozřejmě jsou dny, kdy se v noci vzbudí, ale většinou jen jednou, což je oproti dřívějšímu několikanásobnému nočnímu buzení obrovský rozdíl. Pro mě byl tento přechod náročný, protože to byl obrovský krok do neznáma. V naší kultuře není vůbec typické, že by takto malé dítě mělo vlastní postel, ze které může kdykoli vylézt. Opravdu pro mě bylo vnitřně dost těžké dát v tomto ohledu mojí holčičce svobodu. Měla jsem zažité, že taková věc je vhodná až pro starší dítě. Vnitřně jsem však tušila, že je to krok správným směrem.

Máte pocit, že větší svoboda při spánku přispěla k větší samostatnosti nebo klidnějšímu chování dcery? Změnila se nějak každodenní rutina?

Určitě ano! Co se týče klidu, tak jsem okamžitě vypozorovala obrovskou změnu v nočním buzení. A teď nemyslím již zmíněnou frekvenci nočního vstávání dcery, ale její reakci na něj. V postýlce reagovala na každé probuzení hysterickým pláčem. Od té doby co má volně přístupnou matraci, tak pozoruji, že se například probudí, zkontroluje co se kolem ní děje, převalí se kam potřebuje a zase usne. Když se jí nepodaří usnout a potřebuje mě, začne volat ,,mami” a v klidu čeká dokud nepřijdou. Samozřejmě se snažím reagovat na její volání co nejrychleji. To je podle mě taky hrozně důležité pro to, aby se dítě v prostoru kde spí cítilo bezpečně. Vědomí, že jakmile to potřebuje, rodič za ním vždy přijde.

Samostatnější je tedy určitě v již zmíněném opětovném nočním usínání, ale také v chození do postele jako takovém. Vždy, když už je večer unavená a chce jít spát, začne nám mávat, posílat pusinky a trvá na odchodu do své postele, kde se usadí s knížkou a čeká, až připravíme prostor pro spánek a lehneme si k ní.

K večernímu uspávaní bych ještě ráda poznamenala, že pozoruji obrovskou změnu i u sebe. A to v tom smyslu, že ve mně večerní uspávání přestalo vyvolávat stres a začalo být něčím, na co se po celém dni těším. To pro mě bylo dříve naprosto nepředstavitelné. U ranního vstávání pozoruji podobnou změnu jako u nočního buzení. Buď mě začne dcera v klidu volat, nebo je již vzhůru, když do jejího pokoje ráno přijdu, ale ještě se válí v posteli.

Jak na tuto změnu reagovalo vaše okolí? Setkali jste se spíše s podporou, nebo s nepochopením?

Na nepochopení jsem asi nenarazila, ale nutno říct, že jsem o tom s nikým kromě partnera moc nedebatovala. Obecně kolem sebe navíc máme velmi podporující kruh přátel i rodiny. Spíše se teď všichni podivují nad tím, jak to u nás zafungovalo.

Pro spoustu našich přátel jsou tyto naše ,,odlišnosti” podle jejich slov navíc hodně inspirativní. Když o něčem v rámci výchovy mluvíme, hodně se zajímají proč konkrétní věci děláme a často zmiňují, že až budou mít děti oni sami, chtějí k výchově přistupovat podobně jako my.

Když se dnes ohlédnete zpět, co pro vás tato změna znamenala? Jaký přínos měla pro vás i vaši dceru?

Jako největší přínos určitě vnímám to, že se nám všem ohromně zlepšil spánek a odboural stres s ním spojený. To se samozřejmě pozitivně odráží v každé části našeho dne. Také to pro mě bylo opět krásné připomenutí toho, jaké ,,zázraky” se dějí, když dáme dítěti prostor, svobodu a hlavně naši důvěru.

Co byste poradila rodičům, kteří o podobném kroku uvažují, ale mají obavy například že dítě bude „utíkat“, nebude chtít spát samo, nebo se zatím přiklánějí ke společnému spaní?

V první řadě bych ráda poznamenala, že pořízení tohoto typu postele není garancí zlepšení spánku vašeho dítěte. Troufám si říct, že u nás to byla taková pomyslná třešnička na dortu, která už jenom podtrhla to, jak k dceři přistupujeme celkově. Proto to u nás zafungovalo tak skvěle.

Pokud bude dítě v bezpečném prostředí, které zná, nic mu nebrání v jeho objevování a má jistotu, že za ním jeho pečující osoba přijde vždy, když to bude potřebovat, nebude mít dle mého názoru potřebu utíkat. Děti dokáží daleko víc než si myslíme, jen se nesmíme bát předat otěže do jejich rukou. To je za mě asi ta nejtěžší část. Sama zpětně vidím, že jsem na společném spaní lpěla spíš já než dcera. A to byla od narození extrémně kontaktní miminko.

Pokud rodičům spaní v manželské posteli spolu s dítětem vyhovuje, tak ať v něm pokračují. My jsme ho taky praktikovali poměrně dlouho a vnímala jsem ho jako obrovský benefit. Obzvlášť v prvních měsících života dcery. Pak jsem ovšem vypozorovala, že vždy, když si jdu lehnout, dcera se vzbudí. S jejím přibývajícím věkem jsem čím dál tím častěji spala schoulená v dolní časti matrace, abych dceru náhodou nevyrušila ze spánku svými pohyby. Při každém jejím zakroucení jsem byla vzhůru. Mateřský instinkt je úžasná věc. Když jste kvůli němu ale každou půl hodinu vzhůru, už ho tak pozitivně nevnímáte. Nemluvě o tom, že dítě v manželské posteli způsobuje určité narušení intimního prostoru partnerů.

Co byste vzkázala rodičům, kteří váhají, zda je Montessori přístup pro ně ten pravý?

Určitě to, že Montessori přístup nemusí znamenat všechno nebo nic. Pokud se Vám tento koncept zamlouvá, vyberte si z něj to, co je vám nejsympatičtější a začleňte to do svého života. Pokud to bude Vám i Vašemu dítěti vyhovovat, výborně, můžete se Montessori přístupu ve své domácnosti začít věnovat hlouběji. Pokud Vám to vyhovovat nebude, pak je to také zcela v pořádku. Můžete doma aplikovat pouze ty části Vám sympatické nebo od celého konceptu upustit.

Děkuji Vám za sdílení Vaší cesty. Váš příběh je krásným potvrzením toho, že když dětem nabídneme svobodu v bezpečném a připraveném prostředí, rozvinou v sobě schopnosti, které nás mohou překvapit.

Závěr

Změna prostředí spánku může na první pohled působit radikálně, odložit postýlku, která působí bezpečně a známě, a místo ní nabídnout dítěti otevřenou postel na zemi, znamená vystoupit z komfortní zóny. Ale právě takové změny často přinášejí největší posun v důvěře, klidu a samostatnosti.

Tento rozhovor vznikl z prostředí důvěry a podpory v našem Montessori klubu, kde se pravidelně potkáváme s rodiči a společně sdílíme své otázky, obavy i radosti. Děkujeme mamince za otevřenost a chuť podělit se o svou cestu. Věříme, že její zkušenost bude inspirací pro další rodiny, které hledají jemnější, přirozenější a respektující přístup k výchově i životu doma.