Nový život vily Josefa Jägera
Aktualizováno: 22. 8.
Montessori prostor začal fungovat v dubnu 2024 jako malý, skromný pokoj v polosuterénu. Na začátku nám vlastně úplně stačil. Jenže už během prvního roku fungování bylo jasné, že děti rostou a zájem rodičů roste s nimi a my potřebujeme místo, kde bychom mohli vytvořit dvě třídy a dětem i rodičům nabídnout návaznost.
V únoru 2025 se k nám dostala informace o možnosti získat dotaci na vybudování dětských skupin. Byla to příležitost, díky které jsme si mohli dovolit začít přemýšlet o mnohem větším kroku. Zároveň nás ale tlačil čas. Pokud jsme chtěli příležitost využít, potřebovali jsme během několika týdnů najít vhodný prostor pro dvě třídy a doložit k němu nájemní smlouvu.
Hledali jsme intenzivně. Realitní kanceláře věděly, co potřebujeme, procházeli jsme nabídky, ptali se a dívali se kolem sebe. Jenže nic vhodného nepřicházelo. Když nějaké místo hledáte dlouho, začnete se na celé město dívat jinýma očima. Člověk chodí po ulicích, dívá se na domy a přemýšlí, co je asi uvnitř, jestli to má zahradu, kolik je tam místností a jestli by to mohlo mít zajímavou dispozici pro vytvoření školky.
Jednou jsme parkovali v ulici nad naším domem, přímo před vchodem jedné historické vily. Vystoupila jsem, podívala se na ní a říkám:
„Tak třeba tahle vila by mohla být krásná školka.“
Nic víc. Nevěděla jsem, komu patří, jestli je vůbec volná ani co se skrývá uvnitř. Byl to prostě jeden z těch domů, na který se v období intenzivního hledání podíváte a na chvíli si představíte, co by v něm mohlo vzniknout.
Po nějakém čase jsme dostali doporučení na objekt, který by možná mohl splňovat naše požadavky.
Byla to právě tato vila.
Historická secesní vila Josefa Jägera.
Pamatuju si, jak jsme si z ulice představovali, jaké to asi uvnitř může být. Protože se jedná o známou historickou vilu, dohledala jsem na internetu fotografie. Přišel docela velký šok. Moje první myšlenka byla něco mezi zámkem a starými reprezentačními kancelářemi. Všechno působilo tmavě a těžce. Dřevo, velké křišťálové lustry, obrazy ve zlatých rámech, tmavé dřevotřískové obložení stěn, kancelářský nábytek, zátěžové koberce a na stropech polystyrenové kazety. Bylo toho strašně moc.
Nicméně jsme neměli nic jiného, a tak jsme na sjednanou schůzku šli.
Pamatuji si, že jsem si říkala:
„Tak tohle ne. Tohle nedáme.“
Vůbec jsem si nedokázala představit, jak by z takového interiéru mohl vzniknout světlý, vzdušný a čistý prostor pro děti.
Jenže vila nám nedala spát. Každý další den jsme o ní přemýšleli a nakonec jsme i přes všechno tmavé obložení a deset odstínů hnědé začali vidět její potenciál.
Postupně si nás získala.
Čím víc jsem ji poznávala, tím méně jsem viděla všechny ty věci, které mě na prvních fotografiích vyděsily. Začala jsem se dívat pod ně. Za tmavým obložením bylo nádherné schodiště. Za těžkým vybavením velké místnosti a krásné proporce. Krásná okna, parkety, původní detaily a nádherné barevné vitráže. A kolem domu prostorná zahrada.
Najednou jsme přemýšleli nad tím, co všechno by šlo odebrat, očistit a sjednotit. Jak by mohla vypadat, kdyby zmizely vrstvy, které se v ní během let nahromadily, a znovu dostala prostor její původní architektura.
Vlastně jsme jí nechtěli dát nový charakter. Začínali jsme chápat, že ho celou dobu má. Jen ho potřebujeme znovu objevit.
Na dlouhé rozmýšlení ale nebyl čas. Na rozhodnutí jsme měli v podstatě jen několik týdnů. Kvůli žádosti o dotaci jsme potřebovali rychle vyřešit smlouvu na nový prostor, a přitom jsme v tu chvíli stále nevěděli téměř nic.
Nevěděli jsme přesně, kolik peněz nakonec získáme. Nevěděli jsme, kolik bude rekonstrukce stát. A hlavně jsme vůbec netušili, co všechno bude potřeba upravit, zbourat, postavit, odstranit nebo předělat, aby se historická vila mohla stát bezpečným a funkčním místem pro děti a zároveň splňovala všechny potřebné požadavky.
Nevěděli jsme, co nám dovolí památkáři, co bude požadovat hygiena ani jaké změny přinese požárně bezpečnostní řešení.
Vlastně jsme věděli jen dvě věci: že ten dům má pro náš záměr neuvěřitelný potenciál a že v lednu potřebujeme otevřít.
Rozhodli jsme se do toho jít.
Následovalo období projektování, konzultací a jednání. Do příprav vstupovala památková péče, hygiena, požární bezpečnost i hasiči. Každý se na dům díval z jiné perspektivy a my jsme potřebovali najít způsob, jak všechny požadavky skloubit a zároveň zachovat to, co bylo na vile krásné a původní.
Postupně jsme se navíc dozvídali, že před námi už existovaly jiné záměry na využití vily a některé změny, které jsme potřebovali, se dříve nepodařilo prosadit. Věta:
„To už se tady zkoušelo“
rozhodně nebyla tou, kterou chcete v takové chvíli slyšet. A my jsme ji slýchali opakovaně.
Naším záměrem ale nebylo vilu předělat. Chtěli jsme ji naopak očistit.
Náš návrh pro památkáře proto vycházel z jednoduché myšlenky: maximálně využít prostorové a atmosférotvorné kvality historického domu, odstranit nepůvodní materiály a nechat znovu vyniknout původní architekturu.
Připravovali jsme návrhy a vizualizace a postupně hledali řešení jednotlivých míst. A pak přišla zpráva, která pro nás znamenala první opravdu velký posun.
Památkáři našim návrhům dali zelenou.
V květnu 2025 jsme se tak mohli pustit do samotné rekonstrukce. Do lednového otevření zbývalo necelých osm měsíců.
To, co se na začátku zdálo téměř nemožné, jsme najednou mohli skutečně začít realizovat. A vila se před námi začala postupně odkrývat.
Odstranili jsme nepůvodní dřevotřískové obložení stěn i polystyrenové stropní kazety. Pod nimi se znovu objevila původní štuková výzdoba, jejíž poškozené části jsme obnovili pomocí sádrových odlitků. V patře jsme také znovu otevřeli původní průchod mezi místnostmi, který byl v minulosti zazděn.
Postupně jsme tak vile vraceli prvky, které k ní od začátku patřily.
S každou odstraněnou vrstvou se před námi vila postupně objevovala ve své původní podobě. Čím víc jsme ubírali, tím víc byla vidět ona sama.
Na velké části stěn vznikly nové omítky, ke všem oknům jsme vyrobili nové parapety a původní dřevěné parkety jsme zrenovovali. Starým historickým dveřím jsme vrátili jejich původní odstín slonové kosti a postupně obnovili také všechny poškozené dřevěné a sádrové detaily.
Nešlo nám o to, aby vila působila jako nová. Chtěli jsme, aby znovu vyniklo to, co v ní bylo krásné od začátku.
Jedním z míst, na kterém se náš přístup k celé rekonstrukci ukázal asi nejlépe, bylo hlavní schodiště. Chtěli jsme zachovat jeho původní historický charakter, zároveň jsme ale věděli, že po něm budou chodit malé děti. Hledali jsme proto řešení, které propojí respekt k historii domu s bezpečností dětí.
K původnímu schodišti jsme nechali navrhnout nové bezpečnostní kovové zábradlí – jednoduché, jemné a elegantní, aby historickému schodišti nekonkurovalo, ale naopak mu nechalo vyniknout.
A vlastně právě tohle byl princip, který nás provázel celou rekonstrukcí: zachovat to, co dává domu jeho charakter, a citlivě doplnit jen to, co potřebují děti a současný provoz.
Samozřejmě ne všechno šlo podle plánu a některá řešení jsme hledali doslova do posledních týdnů. Do koupelen jsme vybrali obklady, se kterými kvůli jejich netypickému tvaru a velikosti nikdo z oslovených řemeslníků nechtěl pracovat. Koupelny, které jsme původně chtěli dělat jako jedny z prvních, přišly na řadu jako poslední a hotové byly až těsně před Vánoci.
Ani tím ale práce neskončila. Ve vile jsme trávili čas až do samotného otevření a dokončovali poslední detaily. Ještě den před otevřením jsme pokládali lišty kolem podlah. Byl to intenzivní čas, kdy už nebylo moc prostoru přemýšlet, jestli něco zvládneme. Prostě to bylo potřeba dokončit.
V lednu 2026 se z historického domu stal připravený prostor pro děti. V přízemí pro ty nejmenší, v patře pro děti od tří do šesti let.
Na začátku jsme netušili, co všechno nás čeká. Kolik času, peněz a energie bude potřeba ani kolikrát si během rekonstrukce položíme otázku, jestli jsme se do něčeho tak velkého vůbec měli pouštět.
Dnes už ale víme, že to mělo smysl. Rodiče i děti si vilu zamilovali a z domu, který jsme se snažili citlivě obnovit, se stalo místo, které znovu žije. Děti tu vyrůstají obklopené prostředím, v němž se historie přirozeně potkává se současností. Původní parkety, schodiště, vitráže a další historické prvky tu přirozeně doplňuje jednoduché moderní vybavení.
První roky života jsou obdobím, kdy dítě s mimořádnou intenzitou vstřebává svět kolem sebe. Vnímá nejen lidi a vztahy, ale také prostor, krásu, řád a možnosti, které mu jeho okolí nabízí. To všechno se podílí na jeho postupném utváření.
Proto nám nikdy nebylo jedno, v jakém prostředí budou děti růst. Chtěli jsme vytvořit místo, které bude respektovat jejich potřeby, podporovat jejich samostatnost a zároveň bude krásné a opravdové.
A možná právě v tom se náš přístup k dětem a k rekonstrukci vily nejvíc potkává. Stejně jako jsme nechtěli přetvořit vilu v něco, čím není, nechceme přetvářet ani děti. Naším úkolem je vytvářet podmínky, ve kterých mohou růst, získávat samostatnost, objevovat své možnosti a postupně se stávat samy sebou.
Možná právě proto nám tahle vila dává takový smysl. Při rekonstrukci jsme se nesnažili vytvořit něco nového za každou cenu. Spíš jsme postupně odkrývali to, co tu bylo celou dobu, a dali tomu prostor znovu vyniknout.
Když se za celým procesem ohlížím, mám radost, že jsme dostali možnost vrátit téhle krásné vile život. Očistit ji od vrstev, které se na ni během let nabalily a zachovat její původní krásu.
Děkujeme všem, kteří byli součástí téhle cesty. Těm, kteří nám věřili, pomáhali, hledali s námi řešení a přiložili ruku k dílu. Díky vám dnes máme úžasné místo pro rozvoj dětí od narození do 6 let.
A tak začala další kapitola příběhu téhle krásné vily.
Komentáře