Montessori cesta, která mi dala směr

Dlouho jsem si myslela, že jednou budu architektkou.

Od dětství mě fascinovaly domy, interiéry, materiály a design. Bavilo mě kreslit, navrhovat a představovat si, jak by nějaký prostor mohl vypadat. I proto jsem si vybrala stavební školu s představou, že jednou budu pokračovat studiem architektury.

Moje cesta se ale během střední školy začala komplikovat. Přestoupila jsem z Prahy do Liberce a od původního plánu studovat architekturu se postupně vzdálila.

Od navrhování jsem ale úplně neodešla. Po absolvování diplomového kurzu interiérového designu jsem se mu nějakou dobu věnovala i profesně.

Těhotenství, které změnilo všechno

Moje těhotenství nebylo plánované. Do té doby jsem nad mateřstvím vlastně nijak hluboce nepřemýšlela. Děti jsem si sice někdy do budoucna přála, ale o mateřství a vývoji malého dítěte jsem toho tehdy věděla opravdu málo.

Když jsem se ale rozhodla stát se mámou, věděla jsem jedno – že pro své dítě chci udělat to nejlepší, co dokážu.

Už během těhotenství jsem proto začala hodně číst a hledat informace o tom, co malé dítě skutečně potřebuje. Chtěla jsem mateřství porozumět a připravit se na něj co nejlépe.

Právě tehdy jsem se dostala ke kontaktnímu rodičovství, které mi bylo svým pohledem na potřeby dítěte velmi blízké.

První miminko, které jsem kdy držela v náručí, bylo moje vlastní.

Najednou přede mnou nebyla jen teorie, ale skutečný malý člověk. Co potřebuje? Proč pláče? Kdy mu mám pomoci a kdy mu naopak dát prostor? Co je pro jeho vývoj skutečně důležité?

Montessori jako cesta, která mi dala směr

V prvních měsících po narození dcery jsem hodně vycházela z principů kontaktního rodičovství. Při dalším hledání a čtení jsem pak na internetu narazila na základní principy Montessori.

Pamatuji si, že moje první reakce byla vlastně velmi jednoduchá:

„Vždyť tohle je přece naprosto přirozené. Následuj dítě.“

Dávalo mi smysl dítě pozorovat, respektovat jeho tempo a nedělat za něj automaticky všechno, co postupně dokáže zvládnout samo. Místo neustálého řízení mi dávalo smysl přemýšlet nad tím, jaké podmínky mu můžu vytvořit, aby mohlo objevovat svět vlastní aktivitou a postupně získávat samostatnost.

Začala jsem se o Montessori zajímat stále víc a postupně ho přenášet do našeho každodenního života.

Předělala jsem dětský pokoj, nechala vyrobit otevřené police a začala mnohem víc přemýšlet nad tím, co dceři vlastně nabízím. K Montessori jsem se dostala v době, kdy byla ještě miminko, takže jsme doma neměli hromady hraček, kterých bych se musela zbavovat. Místo toho jsem mohla od začátku přemýšlet nad tím, co jí vůbec pořídím, proč jí to nabízím a co jí daná věc umožní.

Postupně jsem stejným způsobem začala přemýšlet nad celým naším domovem. Kam dcera dosáhne? Co si může sama vzít, použít a zase uklidit? Co můžu změnit já, aby nemusela u každého kroku čekat na pomoc dospělého?

Začala jsem své zkušenosti sdílet na sociálních sítích a vytvořila skupinu pro rodiče, kde jsme si předávali nápady a tipy, jak děti doma podporovat v samostatnosti.

A právě tehdy se možná poprvé začaly nenápadně spojovat dva světy, které mě provázejí dodnes – porozumění dítěti a vytváření prostředí, které odpovídá jeho potřebám.

Navrhovala jsem dětské police, knihovny a další jednoduchý nábytek, který tehdy na českém trhu nebyl běžně dostupný. Podle mých návrhů ho vyráběl truhlář, přivezl mi hotové kusy a já je doma ručně balila a posílala rodinám, školkám a dětským skupinám po celé republice.

Tehdy jsem to ale nevnímala jako začátek profesní cesty. Byla jsem především máma nadšená z toho, jak velký rozdíl může udělat prostředí připravené s ohledem na dítě.

Montessori Mozaika

Když jsem začala přemýšlet nad tím, kam jednou půjde moje dcera do školky, dozvěděla jsem se při rozhovoru s kamarádkou o Montessori Mozaice – školce a škole, která vznikala kousek od nás a nabízela také klub pro rodiče s malými dětmi.

Poprvé jsem tam přišla jako máma se svou malou dcerou.

Montessori už jsem v té době znala a jeho principy jsme žily doma, ale tady jsem poprvé viděla, jak může fungovat ve skupině dětí. A možná ještě víc než samotné prostředí mě fascinoval způsob, jakým dospělí s dětmi komunikovali.

Klid, laskavost, respekt a opravdový zájem o dítě.

Stejný respekt jsem cítila i v komunikaci směrem k nám rodičům. Do té doby jsem znala především školky ze svého dětství a zkušenosti rodin kolem sebe. Najednou jsem viděla, že to může vypadat úplně jinak.

Bylo mi tam dobře. Vlastně se mi odtamtud ani nechtělo odcházet.

A pak přišel moment, který mou cestu posunul zase o kus dál.

Jedna z učitelek se mě zeptala, jestli bych u nich nechtěla pracovat.

Moje první reakce byla:

„Já přece dětem nerozumím. Nejsem odborník. Jsem jen nadšenec.“

Nakonec jsem nabídku přijala.

V roce 2017 jsem začala pracovat v Montessori prostředí s malými dětmi do tří let.

A právě tam se moje nadšení začalo postupně měnit ve skutečnou profesní cestu. Čím více času jsem s dětmi trávila a čím více jsem je pozorovala, tím více jsem si uvědomovala, kolik toho ještě nevím – a jak moc tomu chci rozumět.

Začala jsem se vzdělávat. Nejprve prostřednictvím menších kurzů a seminářů, později stále hlouběji, až mě tato cesta přivedla k dvouletému diplomovému studiu Montessori pedagogiky pro věk 0–3 roky pod Association Montessori Internationale (AMI).

To pro mě znamenalo zásadní posun.

Montessori už dávno nebylo jen něco, co se mi líbilo nebo co jsem intuitivně cítila. Začala jsem mnohem hlouběji rozumět vývoji dítěte, významu pozorování, roli dospělého i tomu, proč je připravené prostředí v prvních letech života tak důležité.

A čím víc jsem se učila, tím víc mi začalo docházet, že se vlastně pomalu vracím k něčemu, co mě fascinovalo už jako dítě – k prostoru a k tomu, jak může ovlivňovat člověka, který v něm žije.

Montessori není o pomůckách

Postupně jsem pochopila, že Montessori nejsou především pomůcky ani každý den jiná aktivita. Je to způsob, jakým se na dítě díváme.

Důvěra v jeho schopnosti. Pozorování. Respekt k jeho tempu a vývojovým potřebám. Schopnost poznat, kdy pomoci a kdy naopak ustoupit. A také prostředí připravené tak, aby dítě nemuselo být ve všem závislé na dospělém.

Proč právě nejmenší děti

V prvních třech letech dítě prochází obrovským vývojem, a přitom nám dlouhou dobu nedokáže slovy vysvětlit, co potřebuje, co prožívá nebo proč na něco reaguje právě tak, jak reaguje. A tyto roky života jsou zásadní pro jeho budoucnost.

Musíme se naučit dívat.

Pozorovat jeho pohyb, chování, výraz, zájem, opakování i pláč. Všímat si toho, co už dokáže, o co se právě snaží a kde mu naše pomoc skutečně pomáhá – a kde mu naopak bere možnost zvládnout něco samo.

Možná právě proto jsem si našla cestu nejen k malým dětem, ale i k jejich rodičům. Sama si pamatuji, jaké to bylo stát na začátku s množstvím otázek a téměř žádnými zkušenostmi.

Nechci rodičům říkat, jak mají své dítě vychovávat. Mnohem větší smysl mi dává pomáhat jim vlastní dítě pozorovat, lépe mu porozumět a získat důvěru v jeho schopnosti i ve vlastní rodičovství.

Dnes dělám to, co mi dává smysl

Dnes provázím nejen děti, ale také jejich rodiče. Pomáhám jim dívat se na své dítě trochu jinýma očima – lépe rozumět tomu, co v jednotlivých obdobích svého vývoje potřebuje, co nám svým chováním říká a jak ho můžeme podporovat, aniž bychom za něj dělali to, co už dokáže samo.

Své zkušenosti předávám také dětským skupinám, školkám a pedagogům, kterým pomáhám s implementací Montessori principů, vytvářením připraveného prostředí a hledáním způsobů, jak respektující přístup skutečně přenést do každodenní praxe.

A mám obrovské štěstí, že dnes dělám práci, která mě opravdu baví. Její smysl totiž vidím každý den – v dětech, které postupně získávají samostatnost a důvěru ve vlastní schopnosti, i v dospělých, kteří je začínají vnímat trochu jinýma očima.

Právě tyhle změny jsou pro mě stále tím nejsilnějším potvrzením, že moje práce má smysl.

Kruh se nakonec uzavřel

Když se na svoji cestu dívám zpětně, uvědomuji si, že se tyto dva zdánlivě odlišné světy nakonec krásně propojily. Design mi dal cit pro prostor. Montessori mi ukázalo, jak se na něj dívat očima dítěte.

A tak si dnes říkám, že to možná celé mělo být právě tak, že jsem své místo měla najít právě tady.